Rozkoukáváme se v práci a objevujeme okolí

Od minulého čtvrtečního rána pracujeme! V devět jsme přišli do obchodu, kde jsme rychle vyřídili pár formálních náležitostí, zaregistrovali se do pokladen obchodu a v 9:07 tak náš boss mohl prohlásit větu „All right, you guys are getting paid!“, tedy pro angličtiny neznalé „Tak jo, už vyděláváte!“ Náš obchod má tři „stanoviště“, zmrzlinu, espresso a candy (sladkosti). Všichni nováčci ale začínají na zmrzlině. Tam se nás ujala naše spolubydlící Natalia z Kolumbie a začala nám vysvětlovat, co všechno budeme dělat.

Naší prací je tedy nabírat zmrzlinu. Máme asi čtyřicet příchutí, zhruba dvacet z nich vyrábí manželka majitele přímo vedle našeho stánku, zbylé zmrzliny jsou kupované. Zákazníci mohou zmrzlinu dostat do třech druhů kornoutů nebo do misky, jeden kopeček nebo dva, dětskou velikost nebo normální.. Možností je spousta. Nicméně poté, co jsme oba s Hančou rozbili několik kornoutů a několik kopečků zmrzliny jsme místo do kornoutu umístili do vedlejšího boxu se zmrzlinou, jsme se rozkoukali a práce nám postupně začala jít od ruky. S každým dalším kopečkem nám to jde líp. 🙂

Museli jsme se naučit zacházet také s dolary. Američani mají bankovky v hodnotě 1, 5, 10, 20 a 50 dolarů (i vyšší, ale ty moc nevídáme) a mince v hodnotě 25 centů (quarter), 10 centů (dime), 5 centů (nickel) a 1 cent (penny). Jeden dolar je 100 centů. Problém je, že nickel je o dost větší než dime a téměř stejně velký jako quarter, takže se to ze začátku docela pletlo. Navíc mi ty peníze přijdou takové nepraktické. Pokud vracíme třeba 9 dolarů a 69 centů, musíme vrátit dohromady 5 bankovek a 8 mincí (1×5 dolarů, 4×1 dolar, 2×25 centů, 1×10 centů, 1×5 centů a 4×1 cent). Většinu mincí ale Američani ihned vhodí do naší kasičky na dýška.

V sobotu jsme po třech dnech práce dostali první výplatu! Problém ale je, že výplata je ve formě šeku, který si musíme nechat proplatit v bance. Jenže účet v bance si můžeme založit až poté, kdy dostaneme Social Security Number (číslo sociálního zabezpečení), které musí mít každý, kdo chce v Americe legálně pracovat. Nejbližší úřad sociálního zabezpečení je dvě hodiny jízdy autem odsud a k příběhu o cestě na něj se dostanu níže. V každém případě teda máme výplatu, ale nemůžeme si ji zatím nechat vyplatit. Tím pádem si musíme dávat pozor na náš šek, což je zvlášť pro mě docela problém, protože je to jeden malý papír a už teď nevím, kde ten šek mám. Naštěstí je pravděpodobné, že mi ho Hanča někam uklidila a díky tomu ví alespoň ona, kde je moje výplata.

Co je dobré na práci v cukrárně, jsou zmíněná dýška. Rozpočítávají se na hlavu podle odpracovaných hodin a můžeme si díky nim docela slušně přilepšit na výplatě. Jen za čtvrtek-sobotu jsme si na dýškách vydělali zhruba 40 dolarů, a to ještě sezona vlastně nezačala. Uvidíme, kolik budou dýška dělat v průběhu července a srpna.

Protože jsme věděli, že v neděli do práce nemusíme, vyrazili jsme v sobotu večer i s Malajkou Loo ještě na nejbližší kopec, abychom se trochu rozhlédli po okolí. Koukněte do fotogalerie, jak to tady vypadá. Všechno dokreslují jen srnky, kterých je tu všude plno a vůbec se nebojí. Dají se fotit třeba z pěti metrů. Chtěli jsme se shora podívat na jezero v sousedním údolí, ale bohužel jej zakrývaly stromy. Při naší snaze o co nejhezčí výhled jsme se dostali na cizí pozemek. Z domu, který na pozemku stál, nám vyšla vstříc majitelka, a tak jsme pouze čekali, co se stane, až za náma dojde.. Byla ale úplně v pohodě, jako všichni Američané, pár minut si s námi povídala a pak nám oznámila, že jsme tedy na jejich pozemku, ale že to vlastně nevadí.. My to do té doby vůbec nevěděli. Po cestě zpátky jsme si to nakonec zkrátili ještě přes jeden cizí pozemek a před setměním jsme byli doma. Loo s náma měla velké dobrodružství. Říkala, že si myslela, že když procházíte přes pozemek Američanovi, že prostě vezme pušku a zastřelí vás. Ale naštěstí jsme přežili.

V neděli jsme měli náš první volný den. Využili jsme jej k cestě do Twispu, což je nejbližší vesnice odsud (asi 15 km). Jelikož ale zatím nemáme kola ani auto, rozhodli jsme se zkusit dobrosrdečnost Američanů a stopovat. Vzali jsme s sebou ještě Loo, která měla také volný den a nechtěla se nudit doma sama. Během 20 minut nás nabral velmi příjemný pán, který jel do kostela v Twispu. Bohužel náš volný den vyšel na neděli, kdy je většina obchodů a stánků zavřená. Twisp navíc není tak turistická vesnice jako Winthrop, takže jsem se spíše rozhlídli kolem a zapluli jsme do kavárničky na kávu a skořicového šneka. V jednu odpoledne jsme pak jeli zase stopem domů, nechali jsme stopovat Loo a té zastavilo snad hned druhé auto. Kdo by to byl řekl, zastavil nám pár, který jel z kostela v Twispu zpět do Winthropu. Loo měla skvělý zážitek ze stopování (v Malajsii to prý není úplně běžné) a všichni jsme tak ušetřili 2 dolary za autobus (což je tady vnímáno asi jako 15 Kč) 😀 Zbytek dne jsme strávili ve Winthropu, udělali jsme si krátkou procházku, zašli na odpolední kafe a užívali sluníčka.

Hančino volno pokračovalo i v pondělí a v úterý, já jsem byl povolán hned v pondělí v 7 ráno zpět do práce. Protože jsem se jednou zmínil, že miluju kafe a lákalo by mě ho zkusit připravovat, přesunuli mě ze zmrzliny do espresso stánku (druhou možností je, že jsem na zmrzlině byl fakt špatný, tak mě zkusili dát jinam, ale pořád se konejším tím, že tak to určitě není). V pondělí pro mě tedy začalo učení zcela nové role, a sice role baristy. Mé prvotní nadšení z toho, jak budu dělat espressa a starat se o dorty, však velmi rychle opadlo. Američani totiž espresso nepijí. Všichni pijí nápoje z kávy, typicky v kelímcích o velikosti 16-20 oz (jedna unce je cca 30 ml, takže velikosti kafe jsou zhruba půl litru), s příchutí, kterých máme asi 40, a často i s různými čokoládovými sirupy a podobně. Děláme taky například espresso shake, což je v podstatě tak 200 gramů zmrzliny zmixované dohromady se dvěma shoty espressa. Opravdové espresso jsem za dva dny udělal jen jedno. Když za námi do Sheri’s na návštěvu přijeli naši kamarádi Anička s Danem, myslel jsem si, že udělám druhé, ale Anička mě bohužel zklamala a objednala si Americano o velikosti 12 oz. 😀

Ve středu jsem měl mít volný den pro změnu já, ale místo toho jsme se vydali do Wenatchee na úřad Social Security, kde nám měli přidělit naše číslo. Vyjeli jsme s manželkou majitele obchodu (Tate) asi o půl jedenácté, dvouhodinová cesta uběhla v pohodě a o půl jedné už jsme parkovali před úřadem. Bohužel, nikoho z nás nenapadlo se podívat na otevírací dobu a tak jsme u vstupu zjistili, že zatímco ve všechny ostatní všední dny je otevřeno od devíti do čtyř, ve středu se zavírá už ve 12. Cesta dlouhá 160 km tak přišla vniveč. Tate je naštěstí úplně v pohodě, takže akorát prohlásila, že když už jsme ve městě, tak si aspoň uděláme hezký den. Vydali jsme se tak podívat do místního obchodního centra (Macy’s, to o kterém se vždycky mluví v seriálech) a taky do Walmartu, což je takový místní Globus, akorát větší). Asi nejvtipnějším zjištěním pro mě bylo, že Američané jsou fakt o poznání větší než Evropani, a v podstatě žádné oblečení si tady koupit nemůžu, protože i nejmenší velikost oblečení mi je pořád velká. Asi budu nakupovat na dětském oddělení, aspoň ušetřím. 🙂

Teď je tady středa večer, vy asi pomalu vstáváte a vyrážíte do práce, kromě mojí sestry, která už pracuje (ahoj Terezko!). My jdeme za chvíli spát a zítra ráno vyrážíme do Wenatchee na úřad znovu, abychom konečně dostali tolik potřebné číslo. Mějte se hezky a taky se občas ozvěte! 🙂

Fotky v galerii přibývají, odkaz zde.

PS: Další poznatky z USA

• Abyste pochopili, jak přátelští jsou Američané – na jmenovkách v cukrárně máme kromě jména napsáno také Czech Republic. První den v práci, asi po dvou hodinách, za náma přišla zákaznice, chvíli si s námi povídala, a když zjistila, že jsme z Česka a že jsme tu pouze dva dny, pozvala nás k sobě na večeři, abychom se tu cítili vítaní. Umíte si něco takového představit v Česku?
• Zrovna ujídám Haagen&Dasz zmrzlinu (zasvěcení ví, jak je dobrá), za kterou jsme dali necelé čtyři dolary. U nás stejná zmrzlina stojí 170 Kč. 🙁
• Stejně tak už Hanča objevila Amazon a začala nakupovat. Dneska jí došly běžecké boty Inov8 za 56 dolarů (asi 1300 Kč). Stejné boty se u nás prodávají zhruba za 4000 Kč. Navíc na ty body vydělávala pár hodin, a ne týden, jako u nás.
• Abych jen nechválil – koupili jsme si kuřecí maso a to teda vůbec nebylo dobré. Údajně tady ty levnější kuřata krmí nějakými hormony a pak chutnají divně. Je tak potřeba si koupit organic kuřata, která hormony sice nekrmí, ale dvě kuřecí prsa vyjdou v přepočtu asi na 250 Kč. Každá mince má dvě strany..
• Poslední dva dny je trochu chladněji a dost fouká, ale jinak tady teploty každý den přesahují 30°C a přes den se v podstatě venku nedá nic dělat. Běhat tak chodím brzo ráno, či pozdě večer. Dá se sice koupat, ale okolní jezera a řeky jsou zatím ještě dost studené.. Takže Hanča po kotníky, já buď po pás, nebo na pár sekund celý.